Kripa Devi                                                         Bharatanatyam

Vítejte na stránce kripadevi.snadno.eu v sekci Bharatanatyam

CHRÁMOVÝ TANEC BHARATANATJAM  

NOVÉ WEBOVÉ STRÁNKY ZDE:

https://indicky-tanec46.webnode.cz/

     Nejstarší forma klasického tance Indie, jehož hlavní elementy jsou výraz obličeje, pohyby krku, gesta rukou a rytmická práce bosých nohou zvýrazněných rolničkami kolem kotníků. Původně byl tento tanec součástí chrámových obřadů a rituálů. Dnes je považován za „balet východu“ a je značně oceňován z kulturního, uměleckého, pohybového a duchovního hlediska.

Mytologický původ tance bharatanatjam

     Už v nejstarší dochované učebnici divadelního umění Nátjašástře (2.stol.př.n.l.), připisované legendárnímu světci Bharatovi se vypráví o tom, jak proniklo toto taneční umění na Zem. Bůh Brahma stvořil divadelní umění na žádost bohů a lidí v době, kdy byl svět ve stavu mravní otupělosti (kalijugy). Použil proto části ze čtyř Véd (posvátných knih) a vytvořil text pátý, Védu o divadelním a tanečním umění. Přičemž právě kapitoly o tanci přenechal samotnému bohu Šivovi, který je Králem tance. Védu nazval Natjavédu a tu předal mudrci Bharatovi. Ten vytvořil pozemskou formu textu, jež je dnes známá jako Natjašástra, a šířil její vědění se svými sto syny, nebeskými tanečnicemi apsarami a gandharvy (božskými hudebníky). Bharata poprosil o pomoc i samotného Šivu, aby vyučoval svému tanci. Ten se pak se svou ženou bohyní Párvatí ujali výuky, vyškolili několik žáků, skrz něž se pravidla tohoto nebeského tance dostala až na Zem. Tento tanec byl plný kodifikovaných gest, pozic a pohybů. Ztvárňoval božský sňatek, individuálního já s kosmickým já. Mnohdy byl nazýván také natja jógou-taneční jógou. Šiva jako původce tohoto tance je nejčastěji zobrazován jako Natarádža nebo-li Král tance. V této podobě je symbolem věčného pohybu univerza. Skrze jehož rovnoměrný rytmus tance se dává univerzum do pohybu a začíná se manifestovat ve všech svých tvarech. Někdy bubnování přeruší, aby nalezl nový, lepší rytmus. Tehdy universum zanikne, aby s dalším tancem znovu vzniklo (Ravi, 2005, Soundararajan, 2005).

     Tanečník Natarádža se ukazuje opět v nespočtech podobách. V jemnější ženštější podobě např. jako Vínadhára (hrající na vínu) a mužštější podobě např. jako Apasmara (Šivův tanec vítězství nad nevědomostí v podobě trpaslíka Apasmara). V tanci se těmto dvěma principům říká lasja a tándava, tanec Párvatí a Šivy. 

šiva a párvatí

Podoby boha Šivy a jeho pozic vycházejí z velmi starých mýtů. V nich tento bůh vyjadřuje vzrušení mysli a citová pohnutí rozmanitého druhu skoro vždy právě tancem. Například jeho tanec žalu nad smrtí první manželky Satí, tanec radosti na své svatbě s druhou chotí Párvatí, dále tanec vítězství nad démony či tanec zkázy. Mnohé příběhy také popisují Pána Šivu jako učitele tance, který je neustále obklopen svými oddanými tanečními a hudebními žáky,božskými hudebníky gandharvy a překrásnými tanečnicemi apsarami.

    Apsary – nebeské víly, nymfy a tanečnice. Jejich smyslem bylo bavit nejvyšší božstvo, vladaře a další nebešťany tancem, v němž jsou nedosažitelnými mistryněmi. Také měly zpříjemňovat rajský život smrtelníkům, kteří se dostali na čas do nebe za své zásluhy. K jejich úkolům patřila i povinnost odvádět do nebe statečné bojovníky. Pozemské tanečnice bharatanatjam jsou mnohdy považovány za jejich zrcadla.

      Kulturně historické aspekty chrámového tance bharatanatjam

"V Jeho tanci, božská tanečnice,

svobodně nalézáš jeho podobu a sníš jeho formy.

Jeho rytmus tká osnovu  všeho a roztáčí jim celé věky;

vzbuzuje povstání atomů do krásy,

dává rytmus symfonii hvězd; rozechvívá život k úsilí

a čeří bytost vzrůstající mezi štěstím a zármutkem."

Rabindranath Tagore

     V dávných dobách mělo náboženství velký vliv na umění a kulturu v různých civilizacích. Umělecká scéna zažívala změny a tvarovala se podle filozofické doktríny a pocitu náboženství. V Indii tomu nebylo jinak, a tak se tanec, jež byl uměním božského původu, stal rovněž prostředkem k vyjádření náboženského vztahu. Stal se součástí chrámových obřadů vykonávaný v mandirech (hindské chrámy). Tato tradice dosáhla vrcholu v jižní Indii, jež je místo zrodu hnutí Bhakti – nezměrné lásky a oddanosti k Bohu.

Historie chrámového tance bharatanatjam

     Abychom nahlédli do historie chrámového tance bharatanatyam, musíme se vydat do jihoindického Tamil Nadu, jež je považován za jeho kolébku. První pramen osvěcující období historie země Tamil Nadu je vtisknut v sangamové[1] literatuře ( 3 - 4. století př.n.l.). Tam jsou záznamy o skupinách potulných hudebníků a tanečníků, jež uchovávali písně a umění tance a předávali jej dál. Jejich tanec také zahrnoval jisté ruční gesta tak, jak byly zmíněné v pozdější Bharatově Natjašástře. Proto se vědci domnívají o nějaké podobné verzi tanečního umění, jež mělo před árijské kořeny. Nejstarší dochovanou učebnicí a zároveň biblí tanečníků a zároveň dramatiků, hudebníků a ikonografiků je již zmiňovaná Bharatova Nátjašástra. Pozdějším významným textem je Abhinája Darpana (Zrcadlo gest) od Nandikéšvary a dále Čilapatikaram, Bharatasenapatijam  a Pančabharatjam.

     Bharatanatjam byl v Indii považován za jednu z náboženských ceremonií, jenž se bohům nejvíce líbí. Byl dedikací všech činností Nejvyššímu Pánu, a tím  považován za nejvyšší formu uctívání. Písně, jimiž byl doprovázen tento tanec, zrcadlily čistou oddanost a lásku k Bohu. Tanečnice byla uctívač a Bůh předmětem uctívání. Tento tanec byl a je metafyzikou z nejniternější podstaty. Dynamickou meditací.

     Aby se dívka mohla stát tanečnicí v chrámu, musela být dedikovaná chrámu. Byla rituálně provdaná za chrámové božstvo, dostala zlatý šperk tálí, který nosila na krku jako symbol zasnoubení. Být tanečnicí bylo celoživotním poslání, uctíváním Boha, spirituálním sjednocením s Bohem. Tanec dával důstojnost, dlouhý život a ničil všechna neštěstí.

     Bharata šířil učení Natjašástry nejdříve v zemi tamilů. Tomu se není proč divit. Tamilové jsou pokládáni za nejvyspělejší kulturu drávidských národů jižní Indie. Tamilové neměli nikdy potřebu izolovat se od civilizačních vlivů a nebránili se cizím myšlenkám a přijímali je jako nové inspirační podněty. Tím jsou tamilské mýty výjimečnou regionální variantou hinduistické mytologie. Zároveň se v něm nejsilněji rozvíjelo extatické hnutí bhakti nebo-li vášnivé odevzdání se osobnímu bohu, jež bylo ztělesněním a zároveň nejvyšším cílem milostného prahnutí.

     Jednou z hlavních charakteristických zvláštností Tamilů je bezprostřední sepětí s chrámy a poutními místy. Tyto místa znamenají střed vesmíru a sídlo odkud vyšlo veškeré tvoření, lze v něm nejsnáze dosáhnout vykoupení. Uctívači, kteří se přicházejí poklonit svému božstvu, mu projevují  lásku a oddanost (bhakti), na oplátku získávají hmotný prospěch (bhukti) a dosahují vysvobození (mukti) ze strastiplné pouti existence. S chrámovou symbolikou se však můžeme setkat ve všech náboženstvích. Vstup do chrámu symbolizuje vstup do nitra vlastního já, k poznání skryté pravdy, odkud se poutník vrací očištěn a vnitřně přerozen.

     Náboženství Tamilů se obejde bez představy ráje, protože chrám jakožto sídlo tajuplných posvátných sil jej plně nahradí. Tamilská filozofie je mnohem světštější na rozdíl od sanskrtských purán, dává přednost naplnění světského života, neboť podle nich boží spoluúčast na chodu světa naplňuje tamní život zázraky, pro něž stojí za to žít (Hrych, 2002). Jihoindické chrámy jsou do dnešního dne považovány za bránu na onen svět. Mnohé chrámy jsou zdobeny dlouhými řadami božských tanečníků a hudebníků, jenž hrají v takovém rytmu, že již při pouhém pohledu můžeme slyšet melodii a dusot bosých nohou tanečnic.

Mystický a fyzický koncept tance bharatanatjam

Natarádža jantra

„Tanec je způsob života živený a obohacený vírou jež je vlastní lidským duším“.

     Tancem bharatanatjam  předává tanečnice univerzální kosmickou emoci. Duchovní koncepce tanečnice a její pohybová činnost ji pomáhá identifikovat sebe s božským, aby se nakonec stala  sama jeho nejvyšším obrazem a vyvstala esence krásného citového procítění a štěstí, znalostí nejvyšší reality. Tato mystika je vyjádřena i básní:

"Kde ruce jdou tam oči směřují ,

kde oči jdou tam jde i mysl,

kde mysl jde, tam jde i srdce,

kde srdce je, tam tvůrčí emoce a láska vyvstává."

      Při zkoumání tohoto tance bylo objeveno, že pozice ohnutých kolen (ardhamandali, či aramandí), typická a základní pro tento tanec, spolu s údery bosých chodidel do podlahy, plus pohyby paží a prstů, stimulují jisté funkce v míše a to ovlivňuje energetická centra v těle - čakry. Dalším faktorem přispívajícím k hlubokým prožitkům při tanci je sestavení pozic a pohybů tak, že střídavě ovlivňují obě mozkové hemisféry. K tomuto účelu bylo tělo rozděleno na jednotlivé části, které vždy souvisí s jedinou z nich. Proto je kladen přísný důraz na položení paží a nohou tak, aby nerušily přímou stimulaci té či oné poloviny mozku a toku vitální energie prány.

      K hlubší koncentraci rovněž přispívají jednotlivé pozice rukou nebo-li hastamudry, které jsou sledovány očními pohyby. Pohyby očí a krku, které jsou charakteristické pro tento tanec, mají sílu komunikovat s okolím a vyzývat diváky k emocionální spoluúčasti.

     Není divu, že první dvě taneční položky tance jsou čistě abstraktní tanec. Ty připravují tanečníky pro mnohem více citlivou výrazovou část abhinája. Dále změny pozic v prostoru, změny nálad a soustředění působí jako spouštěče potřebných biochemických látek a energie „médhá-šakti“[1]. Ty tanečníky přirozeně přivádí do stavu blaženosti a omlazení. Zvětšený krevní tok ke končetinám a mozku zase relaxují svaly. Vyjádření emocí dále tanečníky uvolňuje a vede ke schopnosti uvědomit si vlastní tvořivost a přirozený tok energie.

     Tanec ztělesňuje hudbu, drama, poezii a mytologii vytvořením komplexního a vysoce stylizovaného uměleckého úsilí. Hlavní výsledek vytváří rasa, která je estetickou emocí, jenž transformuje publikum. Tento tanec je rovněž považován za ohňový tanec, mystickou manifestaci metafyzického prvku ohně (agni) v lidském těle. Pohyby bharatanatjam tanečnice se tak podobají pohybu tančícího plamene. Mystický oheň, jež je tancem vytvářen, ničí nevědomost a pálí všechny karmy. Pokud bychom odpojili božský potenciál z tohoto tance, stane se pouhým materiálním zkoumáním prostoru a pohybu. Ztratí svou posvátnost jako cesta mystériem víry a tělesné alchymie. Kapila Vatsyayan mluví o ideální indické tanečnici, která "vede tělo" "ohněm zkušenosti" k duchovní přeměně.

     Není divu, že indický tanec starověkých Tamilů bharatanatjam v sobě nese ruku v ruce mystický a fyzický koncept. Tamilové totiž vynikali v poznání lidského těla ve všech oblastech. Mnohé pohyby a taneční pózy byly rozkreslovány v jantrách, mandalách a geometrických obrazcích tak, aby nebylo nic ponechané náhodě na tělesné i duchovní úrovni.  

      „Málokdo ví, že jeden z nejpropracovaňějších systémů sportovního lékařství najdeme právě u ájurvédských[2] odborníků a tamilských thaunologů – siddhů.

Systém medicíny „siddha“ vznikl v Tamilsku a je přinejmenším tak starý jako ajurvéda. Ve světě se nerozšířil, protože si dodnes udržuje velmi duchovní a esoterní charakter….Některé z donedávna utajovaných postupů najdeme v knize Indian Sports Medical Science (Indická sportovní medicínální věda, Thanu Foundation, Chennai, Indie 2000), kterou napsal profesor S. Chidambarathanu Pillai.

     Tento systém lékařství klade důraz na prevenci a léčbu poranění a poškození takzvaných vitálních center neboli „marm“. Například sportovci, ovládající techniku tamilského bojového umění kaladi musí nejen ovládat techniku tohoto umění, ale musí být i vynikající znalci lidského těla, vitálních bodů a fungování energie v těle, výbornými maséry, znalci ekologie a bylinářství.

 šiva